Praha zelené město

Praha zelené město
Praha je město plné přírody

pondělí 31. března 2014

Pes na ledu na Milíčovském rybníku

Při procházce po Milíčovských rybnících (katastr Újezd), kam chodí na procházky obyvatelé Jižního Města jsem zažil situaci, která ze začátku vypadala zcela běžně, .... ale vyvinula se dramaticky. Majitelka nechala běhat psa, kam se mu zlíbí, aniž by na něj dávala pozor.....vše se odehrálo velmi rychle. 

Pes vstupuje do polozamrzlého rybníka...

středa 26. března 2014

Stará Hostivař

Původní ves Hostivař leží na severním svahu údolí Botiče a patří k nejstarším vesnicím v Praze vůbec. Katastr Hostivaře byl nepřetržitě osídlen už od mladší doby kamenné. Ves představovala sídelní útvar mimořádné hodnoty až do sedmdesátých let 20. století, kdy přišla katastrofa. Během následujících dvaceti let byla totiž vandalsky zlikvidována nejcennější zástavba. Tak byla především zdemolována celá západní strana Kozinovy ulice pod Toulcovým dvorem, kde stávaly ty největší statky.

Vlevo původní zástavba s velkými statky (rok 1901)- dnes zbouráno a je tam nová budova školy

neděle 23. března 2014

Staré Vršovice

Vršovice jsou velmi starodávnou vsí, kdy i původ jejich názvu se ztrácí ve tmě dávnověku a nepodařilo se ho úplně vysvětlit. Nejrozšířenější výklad tvrdí, že název vsi vznikl z "vrší", do kterých místní vesničané lovili ryby, ale to  odborníci označují za omyl. "Vrše" se totiž v městském znaku objevila  jen proto, že si vršovičtí mysleli, že tento výklad je pravdivý. Pak tu máme další teorii, že se jednalo o tvrz na vršku, ale i to odborníci šmahem zavrhli. Takže snad už zůstala jen možnost, která mluví o "vsi lidí Vršových". Jenže žádnou spojitost se slavným rodem Vršovců se nepodařilo doložit. Každopádně první zmínku o Vršovicích můžeme najít už v zakládací listině vyšehradské kapituly v roce 1088.


úterý 18. března 2014

Střížkovská ulice v Libni

Střížkovská ulice stoupá  od ztracené varty až nahoru do Střížkova a podržela si dodnes vzhled venkovské ulice na předměstí, kam se město jen nesměle pokouší proniknout několika jednonopatrovými činžáčky.


Některé domky, třeba i dřevěnými pavláčkami trochu připomínají Střešovičky na opačném konci Prahy, nahoře jsou také pískovcové skály

Na domku vlevo se usídlil obrovský pavouk, žlutý domek vpravo připomíná chudinskou kolonii Na Slatinách nebo Za Horou

A najednou se mezi nimi objeví jako fata morgána veliká secesní vila, i když v rámci "modernizace" s otlučenou výzdobou


Některé činžáčky...

....mají zajímavé detaily


Tento dům by se podle svého názvu spíš hodil na Žižkov

Jako ve Zlaté uličce

Tak tady určitě v zimě nezmrznou

neděle 16. března 2014

Večerní sídliště Velká Ohrada

Na náhorní plošině Mezi Velkou a Malou Ohradou bylo v letech 1988 - 1994 jako poslední soubor původního Jihozápadního Města postaveno sídlíště Velká Ohrada pro 13 000 obyvatel. Je unikátní a zároveň kontroverzní ve všech ohledech - jak v rámci Jihozápadního Města, tak i v rámci ostatních sídlišť v Praze. Bylo stavěno nejen jako poslední soubor Jihozápadního Města, ale i jako poslední socialistické sídliště v Praze vůbec, se všemi pro i proti, a jeho realizace dobíhala až dlouho do doby po převratu v roce 1989. 


Na rozdíl od ostatních souborů Jihozápadního Města - Nových Butovic, Lužin a Stodůlek byla jeho původní koncepce překopána a architekti Bočan a Rothbauer vytvořili pro sídliště poněkud nezvyklý útvar, kdy se pokoušeli znovu obnovit domovní bloky s dvory a ulicemi. Mysleli to asi dobře, ale jakoby vzali z obojího (jak ze starých tmavých čtvrtí s úzkými ulicemi, kde si lidé koukají do oken, tak ze sídlišť) to negativní. Původně totiž architekti při tvorbě sídlišť chtěli zajistit, aby každý byt měl dost slunce a zeleně, právě na rozdíl od čtvrtí s blokovou zástavbou. Krásně je to třeba vidět u prvního sídliště u nás Zelená Liška. No a tady se pokoušeli architekti zvrátit vývoj zpět a dosáhli toho, že mnohé byty jsou v blocích zastíněné a lidé se dívají z oken do oken a přitom to není stará čtvrť, ale vlastně pořád sídliště, kde navíc není ani kde zaparkovat, protože úzké ulice na to nebyly koncipovány. Navíc v 80.letech, v době projektování sídliště, byl mnohem menší stupeň automobilizace než teď.


 Pro mnohé proto sídliště Velká Ohrada není dobrou adresou. Mnozí si i těžko zvykají na zdejší multikulturní prostředí, což až donedávna v  Praze nebylo  obvyklé. Do širšího povědomí veřejnosti se sídliště dostalo v roce 2000, když tu byl dopaden Jiří Kajínek. Ale je to sídliště v Praze nezaměnitelné. Poznáme, kdy jsme na ulici a kdy ve dvoře, Sídliště má prostě svůj jasný urbanistický plán na šachovnicovém půdorysu, na rozdíl od mnoha jiných sídlišť, jjichž urbanistická struktura vypadá, jako když dítě rozhází kostky. Velkou Ohradu tvoří devět symetrických čtvercových bloků s klidnými, zelenými dvory. Velkou výhodu mají okrajové domy, z nichž díky náhorní poloze je daleký výhled do okolí. I sídliště Velká Ohrada působí zdálky na kopci jako dominující hrad, hradba či hradiště. Mimořádnou devizou je přírodní rezervace Prokopského údolí se svou divokou přírodou.

V severozápádní části jsou čtyři sousedící rohy čtyř sousedících blokú vynechány. Vniknul zde betonový mamut, což mělo být podle původních plánů nákupní středisko. Dnes je to ale strašidelné bludiště (hlavně večer) mezi prázdnými prostory, o jejichž pronájem nikdo nestojí
 
Jako fata morgána potom působí v přízemí mamuta krásně osvětlený dřevěný most...

...který nás zavede do nečekaně útulně zařízené restaurace "Čertův Mlýn"

V rustikálních světnicích  připravují maso přímo u stolů na nahřátém kamenu


"Čertův Mlýn" je sestrou restaurace "Cesta časem" na Hanspaulce

Snad dojdeme z restaurace v klidu domů...




pátek 14. března 2014

Libeňské židovské město

Dnes, kdy se domy co tu zbyly, dají spočítat na prstech jedné ruky, by už asi málokdo uvěřil, že židovské osídlení v Libni bývalo na území dnešní Prahy druhé nejvýznamnější, hned po Židovském Městě pražském. Centrum židovské čtvrti bývalo v Koželužské ulici, která vytvářela malé náměstíčko. Tady se dokonce nalézala synagoga, která byla podle pověsti založena kněžnou Libuší. Skutečnost však byla značně prozaičtější - synagoga byla založena až na konci 16. století na základě povolení tehdejšího majitele Libně. Vznik zdejšího židovského osídlení je doložen v roce 1561 a byl nejspíš výsledkem vypovězení židů z královských měst v Čechách. V Libni se tehdy židé setkali s příznivým přijetím vrchnosti. A tak už v 16. století žilo v Libni víc židů než křesťanů.  Když Marie Terezie vypověděla židy z Prahy, jejich počet v libeňském židovském městě dosáhl vrcholu - 766 obyvatel.

Kdysi hlavní náměstí židovské čtvrtě

středa 12. března 2014

Velká a Malá Ohrada

Když se dneska podíváme na mapu, je Malá Ohrada  paradoxně větší než Velká Ohrada. Proč tomu tak je, poznáme až za chvíli. Také zjístíme, proč mluvíme v dějinách obou Ohrad o Řeporyjích, i když dneska je obě najdeme ve Stodůlkách.
Nejstarší statek pochází z roku 1784

pondělí 10. března 2014

Stanice metra Střížkov

V rámci Střížkova se budeme tentokrát, poněkud netradičně věnovat výlučně jedné stanici metra, což má ale bezpochyby svůj důvod. Jedná se totiž o kontroverzně vnímanou dopravní stavbu. Někteří ji pokládají za nejkrásnější pražskou stanici metra, jiní ji vytýkají přílišnou bombastičnost  a vysoké finanční náklady. Pro cestující byla otevřena v květnu 2008. Stanice svým tvarem připomíná obrovskou kostru velryby či kapku vody a oživuje okolní sídliště dlouhých panelových bloků.



Autorem stavby je architekt Patrik Kotas, který není v projektování dopravních staveb žádným nováčkem. Předtím už stačil navrhnout stanice  metra Lužiny a Rajská zahrada, které se rovněž svým pojetím vymykají všem ostatním a v době svého otevření byly pokládány za nejhezčí stanice pražského metra. Architekt Kotas uplatnil své oblíbené konstrukce i u stanic tramvajové tratě Hlubočepy - Barrandov, kde by se na krásných technicistně řešených stanicích klidně mohly konat i technopárty. Mimo Prahu se Kotas proslavil realizacemi  terminálu MHD Fügnerova v Liberci a terminálu hromadné dopravy v Hradci Králové. Samozřejmě i u stanice Střížkov se autor nijak netají ocelovou konstrukcí se skleněnou výplní, která je zavěšená na dvou masivních obloucích (o rozpětí 150 metrů a o průměru 1,5 metru) v ose stanice.
U prosklené střechy bylo použito speciální tvrzené a vrstvené sklo z Francie, které má vynikající akusticky izolační vlastnosti
Velrybí kosti vyrůstají přímo ze zeleného atria pod úrovní terénu. Stanici metra Střížkov udělila v roce 2009 Evropská asociace ocelových konstrukcí jedno z devatenácti mezinárodních ocenění za vzhled.

  
Pomocí systému třech mostů umístěných ve dvou úrovních mohou cestující přecházet z jednoho nástupiště na druhé, vcházet do podchodu a na uliční úroveň. Celá stanice je bezbariérová, jednotlivé lávky a nástupiště jsou propojeny výtahy. Ve stanici jsou i takové vychytávky jako pnoucí se chmel po ocelových drátech.


Z můstků můžeme zeshora pozorovat projíždějící vlaky  - na pozorování měla být ještě lepší architektem zamýšlená restaurace v čele stanice. Dnes je zde ale herna, která možnost krásného výhledu nevyužívá a zakryla ho. Možná, aby nerušil při hraní.


  Součástí stanice je i podchod pod Vysočanskou ulicí

V prostorách stanice se nezapomnělo ani na obchodní prostory, ať už zabudované přímo do užších konců "těla velryby" nebo pojatých jako samostatný kiosek rovněž v technicistním provedení na druhé straně Vysočanské ulice.

Příchod přes parkovou plochu od sídliště

sobota 8. března 2014

Slovanka a pod Slovankou

Libeňská vodárenská věž na Slovance, patřící k nejmenší pražské vodárně zvané Mazanka, stojí v romantickém duchu jako holandský námořní maják. Byla postavena ing. Františkem Schlafferem v roce 1904 a zásobovala pitnou vodou z Káraného nižší části Libně. Do vodojemu čtyřpodlažní, 42 metrů vysoké  věže, se vešlo 178 kubíků vody. V době svého vzniku byla zdaleka viditelnou dominantou na okraji tenkrát nezastavěného návrší.  Z osmibokého jehlanu z kyklopského zdiva, jakoby zakotveného v pobřežní skále odolávající mořskému příboji, vyrůstá kolmý kužel z holandských cihel, ošlehaný větrem mořských bouří. Nese válcovou báň se stanovou střechou s vikýřky a celá ta krása je pak zakončena věžičkou s glóbem a pozlacenou makovicí.

 Chtěli byste bydlet ve věži? Tak vězte, že jsou i tací, co tuhle unikátní možnost po přestavbě přes sto let staré historické vodárenské věže, mají

Do vodojemu se voda dostávala díky továrně na Bulovce, přestavěné na čerpací stanici s parním pohonem. Provoz na Mazance byl ukončen v šedesátých letech a zajímavostí je, že od roku 1970  sloužila válcovitá nádrž vodárny pro výcvik potapěčů. Od roku 1991 je chráněna jako kulturní památka. Nicméně věž chátrala. Rozhodl se jí však zachránit soukromý investor, který si tady zřizuje opravdu luxusní byt s výhledem na celou Prahu, kdy nahoře bude ložnice a obývací pokoj s vyvýšenou galerií a gigantickým  akváriem, do kterého (ne do akvária, ale do obýváku) se majitel dostane proskleným výtahem. V podzemí bude zabudována posilovna, squash, bazén a sauna. K dispozici bude i parkoviště pro šest vozidel.  Vše ( třeba i otevírání oken nebo i zvedání podlahy) bude řízeno počítačem, který bude možné dálkově ovládat. Zvenčí věž získala svůj původní krásný vzhled.


V době první republiky vznikla v okolí vodárny celá malá čtvrť rodinných domů Slovanka. Jak byla čtvrť  parcelována, připomíná název ulice Na Dílcích. A jakou měli tenkrát noví obyvatelé radost z vlastní střechy nad hlavou, vyjadřuje zas název ulice Pod Vlastním Krovem. Najdeme tu jak pěkné solitérní vily, tak i úsporné řadové domky.

Řadový malý art deco činžáček ve stínu věže

Na starém libeňském židovském hřbitově, který byl barbarsky zničen v šedesátých letech minulého století, se přestalo pohřbívat v polovině 19. století. Pro nový židovský hřbitov bylo zvoleno místo daleko od zástavby, až na náhorní plošině u Ládví, a sice hodně úzký pozemek mezi dnešními ulicemi Střelničnou a Na Malém Klínu. Nový hřbitov byl založen v roce 1892 (kde se mezitím oněch cca 40 let pohřbívalo, to opravdu netuším). Jisté jen je, že poslední nebožtík tu byl pohřben v roce 1975.




Původní plocha hřbitova byla větší než dnes, zabírala celý prostor (6460 m) ohrazeného prostoru, po druhé světové válce byla zmenšená o třetinu (na 4184 m), kde bychom teď místo náhrobních kamenů našli parkoviště. Celá plocha zachovaného hřbitova je oseta náhrobky jen hodně řídce - zachovalo se jich tu jen asi 300. Nejvýznamnějším je určitě hrob českožidovského spisovatele humoristických knih Vojtěcha Rakouse. Určitě nás zdálky zaujme budova propojená s bývalou vstupní branou, připomínající svatyni. Bývala to novorománská obřadní síň, kterou se dříve procházelo dovnitř. Dnes jsou jak vstupní budova, která byla přestavěna na hostel, tak i hřbitov pro veřejnost uzavřeny.

Zbylé náhrobky s kulisou paneláků ďáblického sídliště v pozadí

Slovanku s vlastní Libní spojuje Davídkova ulice, stará hlavní výpadovka z Prahy na Mělník. Ulice vyrovnává velké výškové rozdíly, takže se přizpůsobuje i výška secesních domů, čímž jsou níž, tím víc jim narůstají patra  (ten žlutý dům to novodobou přestavbou poněkud narušuje:))


Odbočující ulička (s názvem vzbuzujícím chutě) Vinopalnická běží přímo do nitra pískovcových skal 


Zahrada za mříží

Dávno vyhaslá fabrička pod skalami...


...i s hlídačem
































čtvrtek 6. března 2014

Starý Střížkov

Když vyjíždíme z Prahy po magistrále směrem na Ústí, tak nás kousek nad Bulovkou překvapí koně pasoucí se přímo pod dálnicí u malé vesničky schoulené v ďolíku pod vysokými paneláky. To je málo známý starý Střížkov, což je ves dosti starobylá, neboť se objevuje v dokumentech už v roce 1227 a to jako dvůr. Původně se nazýval "Střiežkov" ve smyslu Střížkův dvůr od osobního jména "Střiezek" , což je zdrobnělina jména Střezimír  nebo Střezivoj. Střížkov byl vždycky malou vsí, což dokazuje i fakt, že když byl v roce 1922 připojen k Praze a stal se společně s Libní její VIII. čtvrtí, měl pouhých 365 obyvatel a 35 domů.  Ale ani připojení k Praze na dlouhou dobu nezměnilo charakter této zemědělské vesnice, kdy v okolí byly zelinářské zahrady a řepná úrodná pole, která se táhla až k Ďáblicím.

Střížkovský dvůr čp.1 a jeho nevšední okolí

úterý 4. března 2014

Libeň Hrabalovská

Když jsem pojmenovával tento článek Libeň Hrabalovská, tak jsem rozhodně neměl na mysli nějaké hluboké pátrání po stopách spisovatele Bohumila Hrabala v této čvrti. Spíš jsem se chtěl podívat na Libeň tak trochu jeho očima. Libeň je emotivní pražská čtvrť a tak by měl být tento článek hlavně prožitkový. O historii a monumentálních budovách Libně bude pojednáno jinde. Tady se seznámíme s Libní jako předměstím plných nízkých jednopatrových a kolikrát i přízemních domečků a přitom čtvrtí plnou přírody a hlavně vody.


neděle 2. března 2014

Zvířecí hřbitov

Vchod do zvířecího hřbitova najdeme hned naproti Ústavnímu hřbitovu (viz mapka u článku Hřbitov chovanců Ústavu pro choromyslné). Tento nevšední hřbitov byl založen Pavlem Lukášem v roce 1998 pod názvem Zahrada přátel nejvěrnějších a domácí zvířata se tady pohřbívala až do konce roku 2006. V té době byla  kapacita malého hřbitova vyčerpána a další pohřbívání zastavily nevyřešené  problémy s pozemkem a navíc přímo rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8 z důvodu nesplnění hygienických požadavků. Ze hřbitova se stal pietní park.