Praha zelené město

Praha zelené město
Praha je město plné přírody

pátek 20. září 2013

Jenerálka

Jenerálka je jen malá osada, ztracená na křižovatce silnic hluboko v Šáreckém údolí. Všude je to odsud do kopce. Původně byla Jenerálka jen hospodářský dvůr. Dnes má asi  40 popisných čísel. Původně patřila pod Nebušice, ale potom byla překatastrována pod Dejvice. I když je Jenerálka jen malinkou osadou, patří jí prvenství nejslavnější paleolické lokality v Praze, jedná se o místo jednoho z nejstarších osídlení v Praze  vůbec. Nejvýznamnější budovou je zámeček Jenerálka, po němž se celá osada jmenuje. Jméno má od slova "generál", protože tu prý v 18.století sídlil rakouský generální štáb. V roce 1922 byl zámek přeměnen na domov legionářů-invalidů. V době socialismu tady byla Tesla a zámeček v držení socialistické organizace chátral. Dneska je v krásně opravené budově Mezinárodní baptistický teologický seminář. Pro veřejnost je uzavřen, navštívit můžete pouze baptistickou studovnu v otevíracích hodinách.
 

středa 18. září 2013

Staré Hlubočepy

Čtvrť v lůnu skal, kde se zastavil čas
V Prokopském údolí se choulí snad nejvíce zachovalá pražská "vesnice" Hlubočepy, vklíněná přímo do skalních stěn. Prostředkem vsi protéká klikatící se Dalejský potok a dotváří její malebnou atmosféru. Nad Hlubočepy prochází železniční trať pražského Semmeringu (pojmenovaná podle první horské železniční tratě na světě přes průsmyk Semmering v Rakousku). Trať pražského Semmeringu kříží trať vedoucí Prokopským údolím na dvou starých kamenných viaduktech, které jsou chráněny jako vynikající technická památka. Trať má délku necelých 20 km a překonává výškový rozdíl 160 m. Byla uvedena do provozu jako Buštěhradská dráha v roce 1872 a z části nahrazovala tehdejší koňku, která již přestávala dostačovat pro přepravu uhlí a dříví z lánských lesů do Prahy.
Obec Hlubočepy je ves velice starobylá neboť první zmínka o ní je již z roku 1257, což je mimochodem stejný letopočet, kdy český král  Přemysl Otakar II. založil dnešní Malou Stranu (tehdy Nové Město). Název Hlubočepy je prý odvozen ze skutečnosti, že se zde musela čerpat voda z veliké hloubky (zřejmě pitná, protože jinak je zde vody díky potoku a jezírku nadbytek). Hlubočepy zůstavaly dlouho jen malou vsí nedaleko Prahy. Situace se změnila až v 19. století, když zde začaly vznikat továrničky a vápencové lomy, jimž padla za oběť i slavná Prokopská jeskyně, která byla vlastně odtěžena. Takže ves se začala rozrůstat. Problém však byl, že  poměrně velký počet obyvatel bydlel v málo domech a domy tak byly přecpány. V Hlubočepích v roce 1890 bydlelo v pouhých 162 domech přes 3000 obyvatel a poměr se ještě zhoršil v roce 1910, když přibylo jen 18 domů, ale přes další tisíc obyvatel. V roce 1922 byly Hlubočepy jako část Prahy XVI. (patřily pod Smíchov) připojeny k Velké Praze. Bytové poměry se potom začaly zlepšovat. Přibývaly i nové vilky ve stráni.
Dnes jsou Hlubočepy místem, které má stále stejný vzhled jako před sto lety a kde by se klidně   mohly natáčet příběhy ze seriálu "Hříšní lidé Města pražského" (mimochodem jeden díl se zde v jedné malé fabričce i odehrával). Obec je navíc obklopena divokou, rozervanou krajinou se skalisky jakoby vystřiženou z filmů o divokém západu. Stařičké jednopatrové předměstské domky se tísní kolem malého náměstíčka se železničním přejezdem a okrajové uličky vybíhají přímo až do skalních útesů. Na náměstíčku a v přilehlých uličkách jsou hospůdky, koloniály a cukrárny. Prostě jako bychom si z Prahy vyjeli někam na prázdniny v čase i prostoru - třeba i ze Smíchovského nádraží vlakem!
Jeden z viaduktů pražského Semmeringu - Horní viadukt leží celý v oblouku, má 5 klenutých obloukových polí, je 92 m dlouhý a 20 m vysoký. Stavba obou viaduktů v Hlubočepích byla dokončena v rekordním čase pouhých 17 měsíců v červenci roku 1872.

úterý 17. září 2013

Zašlá sláva plaveckého bazénu pod Barrandovem

Největší pocit zmaru a pomíjivosti tohoto světa získá návštěvník areálu bývalého barrandovského plaveckého bazénu. Tento areál byl otevřen v roce 1930 jako součást tehdejší vyhlášené restaurace "Barrandovské terasy", s níž byl spojen i schody vinoucími se po skalách. O restauraci britský novinář Sydney Morrell při návštěvě Prahy v roce 1938 řekl, že "Češi pod širým nebem postavili nejkrásnější restauraci v Evropě s bazénem v bývalém lomu".  Dopoledne byl bazén určen pro veřejnost a odpoledne a v podvečer pro plavecké závody. S horní restaurací byl spojen lanovkou, kterou se dopravovala jídla a nápoje pro hosty na plovárně. Dnes je tady pro účely občerstvení pouze malý "Šrekův stánek", kde jsou ale i vystaveny dobové články a fotografie k otevření "Barrandovských teras" a bazénu. Kromě hlavního bazénu se závodními drahami a skokanským můstkem tady bylo i brouzdaliště (dnes přestavěno na ohniště s posezením u kiosku), deset tenisových kurtů, loděnice s jachtami a kanoemi, písečná pláž s plovárnou, klubovna na pontonech, basketbalové a volejbalové hřiště. Tribuny nabízely při závodech místa až pro 4000 fandících diváků. Nevýhodou bazénu ale bylo, že ležel na západním břehu vltavského údolí těsně pod skalami, takže tam slunce mohlo jen dopoledne a po poledni se celý areál ponořil do hlubokého stínu a od skal zavanul silný chlad. Navíc bazén tehdejší doby nabyl stavěn v takových parametrech jako dnešní bazény - žádná ohřívaná, filtrovaná a chlorovaná voda - prostě a jednoduše se sem rourou přiváděla vltavská voda tak jak byla, spíš se tady ještě ochladila, protože tu nesvítilo slunce. Bazén byl tedy z dnešního pohledu taková lepší vybetonovaná požární nádrž na nevhodném místě. Ale plavci, závodníci a skokani byli tenkrát zvyklí jen na přírodní vodu v řekách a rybnících a tak byli značně otužilí a něco vydrželi, tedy i odpolední závody. Z důvodů výše uvedených byl proto bazén zavřený už dávno před restaurací a sice už v roce 1955 a pro nevhodnost umístění je tak prakticky neobnovitelný. Stávající stav areálu však umožňuje plně prožít mystiku místa a zvláštní pocit, když se procházíte po dně bývalého bazénu a při pohledu na vystavené staré fotografie u kiosku si v duchu představujete jak to tady žilo ve 30. letech...a docházíte k závěru, že vše je pomíjivé, vše vyšlo z přírody a nakonec se zase v přírodu navrátí...



pondělí 16. září 2013

Dolní Počernice

Dolní Počernice - čtvrť přírody a venkovské atmosféry

Při procházení pražskými čtvrtěmi mě jednoznačně zaujaly Dolní Počernice, vracel jsem se tam mnohokrát a poznával postupně její atraktivity. Je to čtvrť rozhodně lákající k bydlení. Najdeme tam výborné dopravní spojení do centra Prahy příměstským vlakem (podle jízdního řádu za 13 minut na Masarykovo či Hlavní nádraží). Přitom je to čtvrť obklopená přírodním parkem, vodními plochami, plná historických památek. Co však návštěvníka obzvlášť překvapí, je zde největší koncentrace kvalitních restaurací mezi pražskými "vesnicemi". Celá obec je přitom upravená, památky obnovené, rybníky odbahněné. V obci se koná i spousta tradičních akcí jako Masopust, Vánoce, Babí Léto...
Takový Masopust v Dolních Počernicích, to je něco úplně jíného, než to co známe z vnitřní Prahy. Tady si připadáte jako ve vsi někde na Moravě. V čele průvodu táhnoucího obcí jde pronobus (předřečník) - prý největší kašpárek, jakého se daří v Dolních Počernicích sehnat. Za ním následuje pestrobarevný rej masopustních postaviček. Průvod se zastavuje před živnostmi, obchody, rastauracemi i před radnicí. Majitelé živností i starosta jsou zavřeni do dřevěné šatlavy vezenou na trakaři a musí se vykoupit nejen penězi do obecní pokladničky, ale i nabídkou domácího občerstvení a panáky na zahřátí pro průvod. Pronobus do toho trefně vykřikuje různě hlášky typu: " Ukažte, ukažte, copak tam máte, jestli nám něco dobrého dáte. Za všechno dobrého, co nám dáte, aťcelý rok výborné obchody máte ". takže nevím, nevím, jestli by se živnostník, který řádně nepohostil masopustní průvod, se svým obchodem dožil dalšího maspopustu... Průvod nakonec končí zábavou v místním hotelu Svornost. Moc jsem se divil, jak je to možné, že jedna malá pražská obec s 2000 obyvateli může takhle pestře žít a prosperovat. Dozvěděl jsem se, že lví podíl na vzhledu obce i na jejím pestrém společenském životě má místní starosta, který zde starostuje již nepřetržitě 15 let!!....
 

středa 11. září 2013

Horní Nové Město


Tajuplné a mystické je Horní Nové Město. Tedy ne celé Horní město, tzn. od Dobytčího trhu (Václavského náměstí) až k Vyšehradu , ale ta část za Karlovým Náměstím.  Tato oblast byla dlouho po založení Nového Města nezastavěná, již z toho důvodu, že Nové Město bylo příliš veliké, ale hlavně to tu byl samý kopec, a kdo by také chtěl na takovém terénu táhnout ulice a stavět přímé řady měšťanských domů, když by noví obyvatelé na jednom nároží svého domu měli přízemí a na opačném nároží druhé patro. Takže se zde vyskytovaly především ovocné sady a zahrady, kláštery a na návrších jako dominanty kostely, jejichž poloha byla zakladatelem města císařem Karlem IV. do nejmenších podrobností pečlivě naplánována.  Kostely zde byly vybudovány do tvaru pomyslného kříže. Svislé rameno kříže je tvořeno spojnicí mezi kostelem sv. Kateřiny a kostelem  Na Slupi a vyšehradskou bazilikou, vodorovné rameno kříže spojnicí mezi klášterem Na Slovanech a kostelem na Karlově. Za panování podivínského Rudolfa II. zde bydleli prazvláštní lidé jako například tajemný alchymista Edvard Kelly, který nalezl své útočiště v pověstmi opředeném Faustově domě.
Nyní zde najdete takové prapodivné instituce, které provázejí člověka po celý jeho život jako: porodnici ale i ústav patologie, sexuologický ústav, legendární protialkoholní léčebnu „U Apolináře“ – dnes léčba závislostí, toxikologické informační centrum a psychiatrickou kliniku. Kdo by toho ještě neměl dost tak může navštívit Hrdličkovo muzeum člověka. Jinak je to čtvrť vysokých škol – především lékařských oborů, z tohoto důvodu se zde nalézají i rozsáhlé nemocniční areály s přidruženými institucemi. Nacházela se zde i proslulá Jedová Chýše, do které chodila pražská galerka, tak jak jsme ji mohli vidět v seriálu "Hříšní lidé lidé města pražského".V těchto místech působil jako profesor na začátku 20. století i Albert Einstein. Je tady i spousta zajímavých skrytých zahrad a turisty zde téměř nepotkáme. Pokud chcete v historickém centru Prahy něco objevovat, pak jste tady na správném místě.
 

úterý 3. září 2013

Město pod pevností

Když se řekne Vyšehrad, každý si představí citadelu na kopci s hradbami a branami opředenou mýty, se hřbitovem Slavínem, Šemíkem a podobně. Často se přitom zapomíná na město Vyšehrad na úpatí slavného kopce. Město Vyšehrad bylo samosprávným městem od 15. do 19. století. Netýkalo se ho ani sloučení pražských měst pod jednotný magistrát v roce 1784, do roku 1848 bylo totiž podřízeno vyšehradské kapitule. Město Vyšehrad bylo připojeno k Praze jako VI. pražská čtvrť roku 1883, ale to se týkalo jen části vyšehradu - vlastního města v podhradí. Samotná pevnost byla jako vojenský objekt podřízena jurisdikci Královského hlavního města Prahy až v roce 1911. Dodnes je patrný centrální prostor města Vyšehradu - Vratislavova ulice tvořící ve své dolní části jakési nálevkovité náměstí, na němž se nachází i bývalá radnice města. Najdeme zde i několik barokních a klasicistních domů z původní zástavby. Největší zajímavostí VI. pražské čtvrti je však její zástavba z počátku 20. století - především domy v ojedinělém stylu architektury, který je možno nalézt jen v českých zemích, a sice ve stylu kubismu. Podle projektu architekta Josefa Chochola se uvažovalo dokonce o zástavbě celé plochy vyšehradské citadely kubistickým městem i s náměstím. Z rozsáhle navržené přestavby Vyšehradu se podařilo realizovat jen několik kubistických solitérů, především na Rašínově nábřeží. Ty dnes patří mezi vzorově uváděné příklady kubistické architektury vůbec.

Jedna z nejvýznamnějších kubistických památek v českých zemích vůbec - Dům v Neklanově ulici od Josefa Chochola z let 1913 - 1914. Inspiraci pražskými motivy prozrazuje vertikála až gotického pilíře na nároží 

Povodeň v Libni

V červnu 2013 byla v Praze opět povodeň. Na rozdíl od roku 2002, kdy došlo k velkému zvýšení hladiny Vltavy, byla sice kulminace na Vltavě nižší, naproti tomu se však dosud nevídaně rozlily Botič a Rokytka.

Rokytka u paláce Svět... 

pondělí 2. září 2013

Černý Most

Když jsem začal dělat tento blog, tak jsem samozřejmě počítal s tím, že musím projít všech 112 pražských čtvrtí (katastrálních území). V drtivé většině čtvrtí se jedná o bývalé samostatné vesnice či města, které dnes v rámci Prahy zůstaly zachovány jako katastrální území. Jejich označení najdeme na uličních cedulích, takže přesně víme, v které čtvrti, resp. bývalé samostatné obci se nacházíme. Tyto historické čtvrtě mají většinou zachována svá historická jádra s památkami a svojí, většinou bohatou a dlouhou historií. Existují však i dvě výjimky, a sice Černý Most a Kamýk. Ty vznikly rozhodnutím tehdejšího Národního výboru hl. m. Prahy v roce 1987, respektive 1988. Černý Most tedy vznikl na místě volných polí tím, že se oddělily části sousedních katastrů Horních Počernic, Kyjí a Hloubětína. Na novém katastrálním území vzniklo sídliště Černý Most I. a II. a rozsáhlá nákupní centra.
Musím se proto přiznat, že když jsem si uvědomil, že budu muset v rámci "Prahy neznámé" prezentovat i Černý Most, moc dobrý pocit jsem z toho neměl. Co tam budu fotit? Je tam jen sídliště,...to nikoho nezaujme ...atd. Pak jsem si říkal, že to v nejhorším odložím až na konec až budou popsány jiné "zajímavější" čtvrti. Ale pak jsem si řekl, že se do toho zkusím ponořit, a schválně, co to udělá.....
Jak vlastně vzniknul název Černý Most? Prý od kamenného mostu přes železniční trať do Lysé nad Labem, který byl černý od sazí z parních lokomotiv. Tento most se nacházel 10 metrů od dnešního mostu v místní části Kyjí Hutě, kde se i ulice na něj navazující nazývá Za Černým Mostem.

Mezi sídlištěm Černý Most I. a II. překvapí lidi neznalé krásný přírodní rybník s okolní vzrostlou zelení a ostrůvkem

Místodržitelský letohrádek

Když procházíme Stromovkou, určitě nás zaujme vysoko na kopci romantická stavba přenesená sem jakoby z nějakého romantického filmu ze staré dobré Anglie. Jedná se o Místodržitelský letohrádek. Tato stavba má svou dlouhou historii - lovecký hrádek byl založen na tomto místě už v 15. století za Vladislava Jagelonského. Z té doby zůstala zachována vysoká hranolovitá věž s kamenným schodištěm a znakem lva. Renesančně byl hrádek přestavěn v 16. století, kdy půdorysně nabyl dnešní obdélníkové podoby. Za třicetileté války byl jako zázrakem zachráněn tím, že se v něm usídlil švédský generál Wittenberg. 
V letech 1804 – 1805 byla pod patronací hraběte Chotka Královská obora zpřístupněna pro veřejnost a zámeček byl romaticky přestavěn ve stylu anglické novogotiky. Měl sloužit jako sídlo  pro nejvyššího purkrabího, ale nakonec byl od roku 1849 využíván jako letní sídlo místodržitele. Odtud i jeho dnešní název. Místodržitel v době rakouské monarchie zastupoval panovníka v době jeho nepřítomnosti v Praze, což bylo skoro pořád. I po vnější novogotické přestavbě zůstaly uvnitř letohrádku zachovány renesanční interiéry. Dnes slouží budova jako archiv a studovna časopisů Národního muzea v Praze, což je značná škoda, neboť by si určitě zasloužil lepší využití s přístupněním pro veřejnost. Letohrádek si několikrát, díky svým exteriérům zahrál ve filmech ze staré Anglie. Nejznámnější z nich byl "Fantom z Morrisvillu".
Průhled branou do Stromovky